Měla jsem sen, že dohraju Skyrim


Chvíli po tom, co jsem z nového počítače vyškrábala MSN a další nepoužitelné blbosti, které používá snad jen můj strýc, který má odpor ke všem programům, které si musí ručně instalovat, jsem už zapínala Skyrim a tahle hra byla v tu chvíli jediný důvod, proč mi přišlo v pořádku škemrat o nový herní počítač, ačkoli jsem příšerná dcera (možná ještě fakt, že jsem byla předtím 6 let na notebooku s Linuxem a zjistila, že Wine na všechno nestačí, a k tomu notebook přestal pracovat, aha). Byl rok 2012 a já už překonala svůj odpor ke všem hrám, které nemají izometrický pohled a mohla začít žít normální hráčský život za hranicemi ukazováčku.

 image

Ten úvod miluju. Nikdo neví, proč by mě měli popravit, ale moje teorie je, že jsem dala pěstí slepici, na kterémžto zvířeti si ve Skyrimu nesmírně zakládají (pravděpodobně protože jejich absence v Cyrodiilu dokládá vznešenost Nordů), pak mě zachrání drak, dva muži se hádají se o mojí náklonnost a nakonec dostanu svolení jednomu z nich vybrakovat dům, čehož samozřejmě využiji a pak omylem postřelím dítě. O hodinu později se směju skutečnosti, že Dragonbornem se opět stává někdo, koho by mohli diagnostikovat kleptomanií, se záměrem vstoupit do bratrstva vrahů a cechu zlodějů, protože se tak může dostat k nejlepšímu oblečení.

Posuneme-li se blíže k současnosti, můžeme zachytit moment, kdy jsem se ve své hlavě zapřisáhla, že odehraju celý Skyrim se všemi questy, které najdu, a objevím každou ruinu, protože můžu a na největší obtížnost to ani není nuda. O rok později se snažím najít někoho, kdo mě odveze za maminkou do Valenwoodu, protože Skyrim mi způsobuje deprese. 

image

Asi tak moc, že se najednou pokouším skočit do studny a při zjištění, že to není tak zábavné, jak jsem očekávala, hru uložím a vypnu, abych po dalším načtení třicetkrát za sebou spadla do studny a propadla se Solitudem až na úpatí hory a umřela v sexuální pozici. Chci říct, ta země se svíjí v občanské válce a já za celou dobu neřeknu nahlas ani pozdrav a když v domě do něčeho narazím, nedokážu to ani uklidit a tak mám po sklepě rozházené kytky, všichni jsou rasisti, bohové jsou větší psychopati než já a za předpokladu, že se nechám uvrtat do té složité politiky a udělám za ostatní veškerou práci, nikdo mě nechce korunovat a přislíbit věrnost a kila salátu, kdykoli o ně zažádám. Mám v sobě krev draka a požírám duše svých rodinných příslušníků, ale nikdo mi nevyjádří špetku úcty, dokud mu nepřinesu meč, který si nedokázal uhlídat, protože měl moc práce se sezením na židli. Nevidím přes padající sníh, zato jsem viděla létat krávu. Nevadí mi, že chybí toalety, protože v Tamrielu se stane  plno divných věcí, už jen když se jdete vyspat, a tak nechci vědět, co by se stalo při těch ostatních základních potřebách.

Po několika desítkách herních hodin se Skyrim vyprázdní a to nikoli v možnostech, ale tak nějak emocionálně. Moje postava se dostala do krize středního věku, kterou zmírní jen cesta do Solstheimu, protože ve skutečnosti chci asi spíš hrát Morrowind v současnější grafice (mwahah). Mám k dispozici obrovskou oblast a nespočet postav, crafting je super, miluju lore a moje postava nemá žádnou osobnost, jen charakteristický zápach zaschlé krve a nechci vědět, jak voní ty lektvary. Asi jsem už stará, protože dřív jsem si vystačila s hack and slash, kde si nikdo včetně mě s těmihle potřebami starosti nedělal, ale když už mi dáte možnost používat něco jiného než myš a součástí tohodle balíčku je obří mapa a interaktivnější prostředí, asi začnu chtít ještě víc, ale nespokojím se sháněním životního partnera a adoptováním dětí, protože, pardon, to mojí herní zkušenost neobohatí ani tolik jako třeba pět hodin procházení elderscrollswiki, abych zjistila, jak vůbec do lore zapadá ESO.

Takže po dvou letech to pořád zapínám a vyhýbám se dvěma hlavním questovým liniím, přičemž iracionálně nadávám, že se to prostředí za celou dobu nezměnilo a moje postava je jen držák na luk. Ale přeci nezačnu hrát Dragon Age.


  


/