Už se zase kamarádíme

Myslím s fotoaparátem. Tohle je výběr z těch čtyř měsíců tohoto roku. Nikdy bych neřekla, že mě bude bavit fotit takhle… Myslím, bez těch mých šílených osmihodinových úprav a křičení na každý přístroj okolo sebe a pak padání pod stůl vysílením génia. Prostě jen vyfotit, dát tomu pár minut ořezávání a nahrát a kašlat bejt spokojená. Je to příjemný, to nemohu říct. Klidně bych fotila více lidi… a budu. Už mám tak nějak víc trpělivosti. Víc klidu, víc zvrácený asertivity a tak. To půjde. A všichni budou vypadat krásně a sexy a svět bude díky mě lepší. Ve skutečnosti… se taky snažím šetřit na videokameru. Ale chci toho moc.

Hlavní je, že prostě vyjdu ven a neřeším to. Že nemusím mít koncept v hlavě a jenom fotím a nic navíc není potřeba. Jen se zapomínám koukat do čeho šlapu. Objevuji spoustu míst, co jsou asi v noci živá, ale ve dne mrtvá, jen pár odhozených krabic, sklenic, bot, a tak… stříkačky zatím žádné… Myslím, že posledně jsem na zemi viděla stříkačku v dětství u zadního vchodu původního baráku. Libeň. Vlastně co jinýho tam, než fetovat? Přijde mi to tam furt hnusnější a hnusnější, opuštěnější, smutnější, umírající… umíraj mi vzpomínky na dětství. Hrozná škoda. Podělaná Vltava. A bejvá už docela vedro, jak jsme zaznamenali všichni kromě Mimi, které finský bohové stále neodpovídaj na dopisy, focení venku je pro mě procházka na výheň… Do měsíce budu mít zas v háji levé oko, kterým koukám do hledáčku. Jako minulý rok. Sluníčko + mhouření, ostření = vidím ještě hůř než obvykle, pláču na jedno oko, 3 dny to děsně bolí. Nechcete potkávat na ulici holku, co furt promrkává levé oko a přitom brečí a naráží do věcí. Ačkoli zrovna já se vyžívám v každý situaci, ve které vypadám ještě víc awkward. 

Teď mě nejvíc lákaj ta místa, poblíž kterých bydlím. A v ty blbý dny je budu procházet googlem… a na zdi před Odkolkem je graffiti girl power a já si říkám, to je docela fér. Vytane mi ovšem na mysl fight the power, což není ono. Obávám se, že moje asociace nabíraj ještě zmatenějšího sledu obrátek. Obracím všechno do nesmyslu nějak příliš rychle. Oceňuji každého (právě teď zazněl v tom songu hlas bambaatyy… musím ho zapnout), kdo si se mnou zvládá v tenhle čas psát nebo se mnou mluvit a trávit čas v místnosti. Asi za to dostanete nějaký achievement, jinak nechápu vaší motivaci. Jsem moc chaotická na tenhle svět. Když už jsem zmínila ty achievementy, napadá mě, že všichni dělaj giveaway, jenom já ne (ani se jich nezúčastňuji  protože nikdy nic nevyhrávám, tak svou neúčastí jakoby protestuju proti nespravedlnosti náhody a tvářím se, že mi to vůbec nevadí), přitom byste si něco zasloužili za tu přízeň (u některých trvá už šíleně dlouho. Něco bych vám dala, některé z vás jsem už krmila, což je hrozně dobrá metafora na to, co se děje běžně na tomhle blogu, ale člověku z ČB nebo F-M asi jen tak koláč nenabídnu. Vůbec nevím, co by stálo za darování… hlavní nevýhoda blogu, co není o kosmetice…