Návrat do světa kouzel a barev


Byl Valentýn a my jsme zamilovaní, tak využíváme každého důvodu k setkání. Sedli jsme do restaurace v horním patře uprostřed města. Začalo se stmívat, my hladověli a čekali, až za nás někdo jídlo upraví. Kolem seděly další páry, některé tvořili lidé dvakrát starší než já, což působilo inspirativně. Že na mě snad taky čeká láska i po přechodu

Asi to bylo tím, že jsem docela nedávno prohlásila, že není nic, do čeho bych byla zapálená. Totiž, když trávíte většinu času s člověkem, co má takový ten echt koníček, kterému věnuje hodně času a peněz a který ovlivňuje jeho mezilidské vztahy, začnete se porovnávat velmi snadno a při pohledu na sebe samotnou mi samozřejmě vyjde, že já nic nedělám, že já se o nic nezajímám, že nemám žádné zájmy a že mě to trochu mrzí, že trochu závidím a hodně obdivuji. A na to se svedl náš hovor.

Vlastně jsem dostala přednášku.

Před pár lety jsem denně fotografovala, dokonce jsem o tom psala práce do školy, všichni věděli, co mě baví, občas se mě někdo ptal, kdy ho vyfotím, a jen těžko jsem hledala výmluvu, proč se nehlásím na obor zaměřený na umění (protože přiznat si, že jsi srab, chce taky překonat strach). Začala jsem si vytvářet jakýsi svůj styl, všichni mí přátelé se o mou tvorbu zajímali a někteří mi i pomáhali tím, že mi nosili věci pro mou techniku. Máma si stěžovala, že jí vývojka ozdobila pračku, a já si nemohla kousat nehty, protože jsem pořád cítila ten zpropadený ustalovač. Pak to vyšumělo.

image

Petr už předtím viděl moje fotografie a poslouchal mě, když jsem mu vyprávěla o tom, jak jsem je vytvářela. A tak bylo zjevné, že je lež, že bych do ničeho nebyla zapálená. Co víc, líbily se mu. Asi tak stejně jako mně jeho hudba. Ale místo toho, aby se mě jen ptal, proč už to nedělám, nebo mě hnal hned k aparátu, mi řekl, že nejlepší věci se stávají jakoby náhodou, skoro s minimem úsilí, prostě, když jsi ve správný čas na správném místě… Nemusíš k tomu běžet, ale musíš jít alespoň tím směrem a rozhodně ze strachu nestát na místě. (Snad to řekl trochu jinak, ale takhle nějak to znělo uvnitř mé hlavy.)

Snad to bude jednou výhoda, ale zatím se to jeví jako problém - totiž, že o věcích smýšlím tak, že pokud mě zajímají, musím se jim věnovat alespoň osm hodin denně… Vrhnout se po hlavě a zbytek nechat za sebou. A když to tak nejde, třeba protože vlastně musím studovat nebo pracovat, tak se tomu vůbec nemá cenu věnovat. Nikdy mi nikdo nahlas neřekl, že to není potřeba - alespoň zatím ne, že důležitější jsou soustavně prováděné malé krůčky než vyletět z nuly na sto za dvě sekundy. 

Ten pocit o nutnosti dělat věci naplno-a-ihned nebo vůbec-a-nikdy jsem měla jen já? A proč vůbec?

Momenty, které si nejčastěji připomínám jsou ty, kdy mě můj přítel něco naučil. Vždycky je to tak mimochodem; řekne jednu větu, která ve mně pak rezonuje ještě další týdny a dává smysl napoprvé i posté. Tentokrát to nejen dává smysl, ale také snáz vidím, jak zvládnout další měsíce a přitom se věnovat věcem, které mě baví. A je to pár dní, třeba to odezní, ale čas jakoby se zpomalil. Stíhám víc věcí, jsem klidnější, sice se mi stále kradou do mysli temnější myšlenky, ale už mě neodvlékají od práce - poprvé. Právě jsem přišla o své další poprvé.

Má tvorba je ke zhlédnutí na tomto odkaze a já vám přeji příjemný zbytek února a abyste se usmívali i po cestě na nákup.


  


/